Hackerova schizofrenie

O co jde

 

Erik, ještě než přišel pracovat do metra si vydělával na živobytí u polostátní telekomunikační firmy. Bohužel pro něho byl propuštěn, protože udržoval dlouhodobě konspirační spojení s nadřízenými svých nejbližších nadřízených, na které posílal pravdivé anonymy. Těm se to pochopitelně nelíbilo, a tak přeřadili zlobivého hackera na méně atraktivní práce, kde neměl přístup nejenom k vnitřnímu intranetu, ale k počítačům vůbec. Ovšem to Erika neodradilo a z veřejného internetu i nadále pronikal do vnitřní sítě svého zaměstnavatele, kde odposlouchával veškerou komunikaci, četl uložené emaily, pozměňoval data, odesílal kompromitující emaily jménem jiných osob a mnoho dalších lumpáren z jeho oblíbeného oboru, což bylo sociální inženýrství. Proti odhalení se bránil používáním cizího hacknutého wi-fi účtu, což bylo dostatečně bezpečné. Měl k tomu dostatek možností, protože bydlel nad jedním středně velkým městem, které měl s pomocí výkonné směrové antény pro pásmo 2,4 GHz jako na dlani. Mohl vybírat z mnoha přístupových bodů, které se hrdě hlásily svým SSID, a to včetně názvu místa, kde jsou umístněny, což Erikovi usnadnilo směrování antény. Později sice provozovatel bezdrátového internetu začal na některých přístupových bodech používat ochranu wep, ale stále zachytil svou výkonnou směrovkou dostatek nezabezpečených Apéček. Několikrát se sice pokoušel šifrování prolomit pomocí programu Airsnort, ale bylo to příliš časově náročné, takže od toho ustoupil. Měl ještě stále dostatek nezabezpečených bodů. K lámání wepu by přistoupil až tehdy, jestliže by všechny dostupné přístupové body jeho zásluhou někdo zamknul wepem. To zatím ovšem nehrozilo.

Ovšem ani jeho nejbližší nadřízení nebyli blbci. Moc dobře tušili kdo za těmito zmatky, které vznikaly v podniku stojí. Protože ovšem neměli žádné důkazy, nemohli s tím nic dělat. Měli moc dobré důvody Erika umlčet, protože jeho ředitel si nechával stavět rodinný domek od svých zaměstnanců v pracovní době.

Kdyby byl majitelem soukromé firmy vem to čert, ale tohle byl státní podnik, na který dopláceli daňoví poplatníci tři miliardy korun ročně. To ho ovšem neodradilo, a tak využíval nejenom pracovní doby zaměstnanců, ale také vozového parku. Nejvíce vytížení byli chlapci na náhradní vojenské službě, které si pan ředitel zařídil, hlavně aby mu mohli pracovat na jeho rodinném sídle. Přestože jeho žena byla soudkyně s platem téměř sto tisíc korun měsíčně bez úplatků, snažil se tímto způsobem co nejvíce ušetřit.

Erik to všechno bedlivě hackerským okem pozoroval a posílal jeden anonym za druhým na Generální ředitelství. Tam mu ovšem většinou odpověděli, že s anonymem nemohou nic dělat, je prý potřeba vystoupit z anonymity. Takže vše pokračovalo ve starých kolejích a pan ředitel si postavil rodinné sídlo za necelý milion, přestože mělo hodnotu několika násobně vyšší. Ovšem jak se říká, tak dlouho se chodí se žbánkem pro vodu (pivo) až se ucho utrhne. 29 dubna 2003 si od pohledu protivný ředitel zavolal Erika a za přítomnosti vrchního mistra narozeného na Slovensku mu společně předali výpověď. Erik reagoval tak, že podá na ředitele trestní oznámení za zneužívání pravomocí. Nakonec si to ovšem rozmyslel, protože české soudy pracují špatně a navíc žena ředitele byla soudkyní, takže výsledek případného sporu je dán předem. Pomstil se raději opět s pomocí počítače a elektronické pošty. Přestože podepsal jakýsi papír, že dva roky nesmí o skutečnostech, které se v zaměstnání dozvěděl nikde šířit, hodil na to bobek a vše zveřejnil v médiích, pochopitelně pod jiným jménem. Ředitel byl odvolán a v podniku nastaly velké reformy, na které bohužel nedoplatili hlavní viníci, ale ti poslední zaměstnanci. Tak už to v životě chodí bohužel. Ale Erik se řídil heslem "Po mně potopa" takže ho to nesralo a měl z toho upřímnou radost.

Být bez práce není nic příjemného, ale Erik měl milion v bance, což mu dodávalo jistého klidu do další činnosti. Vlastě vůbec nevěděl co bude dělat, ale nedělat nic by bylo na zblbnutí. Ovšem "štěstí" se na něho usmálo. Jeho cholerický otec mu zařídil práci u dopravní společnosti. Měl dělat tzv. směrovače, což je bouda, kde většinou sedí, čte noviny a občas jde namazat výhybky pro jízdu tramvají nebo souprav metra. Jenže i na tuto činnost je potřeba podnikového psychologického vyšetření. Jedná se o klasický psychotest, kde za tři minuty musíte splnit určité úkoly, které vám zadá psycholog (v jeho případě to byla protivná psycholožka před důchodem). Vyšetření se konalo v polovině září roku 2000. Erik se dobře vyspal a chtěl uspět nebyl nervózní. Milion na účtu v bance mu dodával na klidu protože věděl, že hlady nezemře. Bohužel ale nevěděl, že výsledek psychotestu je předem dán. Směrovačem nebude, ale pouze jeho pomocníkem. Na toto místo si totiž dělal zálusk jiný zaměstnanec, který vedoucímu pravidelně dodával obilí pro jeho slepice, protože byl velkým kolchozníkem.

Psychotest probíhal standardně a psycholožka se snažila být "zlá" aby vyvolala ve zkoušených stres. Protože to byla ženská, měl z toho Erik spíše srandu a v duchu se smál jejím trapným výlevům zloby. Přestože psychotest udělal, nedostal funkci Směrovače, ale pouze byl jeho pomocníkem. Ten má totiž na starosti kromě čištění také úklid v metru a mnoho dalších nepříjemných činností. Prostě z něho udělaly uklízečku. Nic moc co? Ještě že měl počítače a v té době mohutně se rozvíjející bezdrátové sítě v pásmu 2,4Ghz. To byl jeho druhý svět, který před okolím tajil. Stejně tomu nikdo nerozuměl, protože lidi u dopravního podniku se zajímali spíše o chlast a pomlouvání druhých.

Aby se odreagoval od hnusné práce, která ho čeká, koupil si starší notebook Toshiba za 6 tisíc korun. Jednalo se o Pentium 2, 333 Mhz, 64MB Ram. Důležité ovšem bylo, že notebook měl již PCMCIA zásuvku standardu PC card, takže mohl používat PCMCIA Wi-Fi kartu Orinoco, která je podporována nejenom Nestumblerem, ale také programem Airsnort, který dokáže prolomit ochranu WEP. Chybou bylo, že program Airsnort pracuje pouze v grafickém prostředí KDE v Linuxu, takže konfigurace jeho "nového" notebooku na to nestačila. Sehnal si sice Airsnort i pro Windows 98, ale ten nějak nefungoval. Velkou radost měl z PC karty Orinoco. Měla samozřejmě konektor pro připojení externí antény a bylo jí možné přenášen v pěkné plastové krabičce, což později ocenil Erik při Warchalkingu, což je hledání bezdrátových sítí.

Ale zpět k jeho práci. Ta byla bohužel pro Erika jeho stinnou stránkou života. Jinak tomu ovšem bylo pro jeho okolí, které mělo radost z toho, že musí mazat výhybky v metru a uklízet nástupiště v metru a kanceláře, a to pod nohama krásných mladých dispečerek. Přesně taková pracovala v jedné stanici metra, kde Erik nastoupil do zácviku. Bylo to jednatřicetiletá emancipovaná mladá žena, bezdětná, třikrát rozvedená a momentálně bez partnera. "Na štěstí" pro Erika právě lovila nějaké chlapy. První slovo, který od ní slyšel byly "spermie." Dělala na každého chlapa v okolí psí oči, což byla past, do které se chytil i Erik. Zamiloval se do ní. Jenže její dobrá nálada v tomto směru měla trochu jiné pozadí, našla si totiž nového přítele a okolí, které o tom ještě nevědělo tímto svým chováním pouze provokovala. A taky jako každá ženská si chtěla omotat co nejvíce chlapů. Ono taky odolat vyzývavým pohledům pod skoro vojenskou čepicí není jednoduché, když se navíc jednalo o pohlednou mladou ženu. Hmm neopětovaná láska je to nejhorší, co může v mezilidských vztazích na této bázi vzniknout, proto Erik ještě více zabředl do hackingu a bezdrátových sítí. Ale o této zajímavé ženě se ještě v textu zmíním i když se možná budu opakovat.

Okolí svého bydliště bylo proto nutné pořádně prozkoumat, a to především v neviditelném pásmu 2,4Ghz. První co udělal, koupil si do svého staršího notebooku novou baterii, aby mohl v terénu pátrat a lovit přístupové body. Vydal se do nejbližšího města, sedl si na zahrádku restaurace, objednal malé pivo, vyndal z tašky počítač a nakonec zasunul svoji novou PCMCIA Wi-Fi kartu Orinoco. Teď už stačí jenom spustit počítač a Netstubler. Za malou chvilku charakteristický zvuk signalizoval, že nějaká bezdrátová síť je v dosahu. Její SSID hrdě ohlásilo svoje jméno, takže okamžitě hacker věděl nejenom jméno poskytovatele služby připojení k internetu, ale také fyzické umístnění přístupového bodu. Síť pochopitelně nepoužívala šifrování WEP. Byla to střecha nedaleké radnice. Erik již měl svoje Windows 98 připravené pro sniffování sítě, což mu umožní nainstalovaný program Ethereal. Ten dokáže zachytit všechny pakety sítě a navíc sledovat provoz v reálném čase. Může tak zachytit nejen uživatelská jména a hesla všech uživatelů, kteří se přihlašují ke svým službám, ale také MAC adresy jejich síťových adaptérů včetně jejich IP adres. Ale to není zdaleka všechno. Může zjistit další potřebné údaje, aby se mohl bez problémů připojit do internetu na cizí účet. Je to především výchozí brána a DNS server. Zkoušel to způsobem pokus omyl a za malou chvilku měl úspěch. Jeho prohlížeč si naladil Lukačovičův Seznam téměř okamžitě, což svědčilo o vysoké rychlosti připojení. Jedním měřičem rychlosti okamžitě zjistil, že je připojen rychlostí 256/256 Kb/s. Se svou prací byl velmi spokojen a objednal si další pivo, tentokrát ovšem velké. Musí to nějak oslavit.

 

Párky v plechovce

 

Signál přijímaný pouze malou anténkou na wi-fi kartě je nedostatečný, Erik potřeboval delší prsty. Ovšem platit kapitalistickým vydřiduchům se mu pochopitelně nechtělo, tak zkoušel improvizovat. Na internetu našel návod na výrobu wi-fi plechovky a byl jím nadšen. V pracovní době měl dostatek času zaběhnout do potravin koupit plechovku s Kosteleckými párky, která svými rozměry je ideální. Vlastě po příchodu do práce na nic jiného nemyslel, než aby co nejdříve mohl opustit pracoviště a koupit párky. Nakonec to nebyl takový problém, protože morálka u zaměstnanců metra byla velmi špatná a dokonce i dispečer se neobával opustit pracoviště i na celou hodinu. Sloužil totiž na trati s jednoduchým řízením dopravy, v předpisech to bylo označeno jako systém řízení D18. V nejbližší možné pauze vypadl z kanceláře a spěchal pro konzervu. Párky našel rychle a ještě v práci si je ohřáli společně s dispečerem a pokladní. Bohužel se vrátil trochu dříve, takže dispečera společně s paní pokladní vyrušil právě v okamžiku, kdy v pracovní době souložili. Ovšem ti dělali jako by nic, pouze na jejich tvářích bylo vidět sexuální vzrušení, kterému se ještě před okamžikem oddávali. Zas to nebyl takový problém, protože souprav v metru moc nejezdilo a když náhodou zapomněl postavit vjezdové návěstidlo, strojvedoucí zavolal vysílačkou. Jednou se ale tato lehkovážnost pěkně vymstila jednomu dispečerovi, který zde zaskakoval v létě, když vrcholí dovolené a ředitel nemá lidi. Ten místí poměry téměř neznal a dokonce si nechával od Erika radit, jak směrovat. Shodou nešťastných náhod i jeden ze strojvedoucích byl leťák, který poměry v metru také znal velice špatně. Navíc dispečer se téměř nevěnoval dopravě, ale spíše svému koníčku, což byla filatelie. Plný stůl měl různých známek, které pečlivě prohlížel lupou. Občas jeho zálibu přerušil nepříjemný zvuk telefonu a on se musel s velkou nechutí věnovat dopravě, což většinou obnášelo psaní příkazů, jak se mají strojvedoucí v metru chovat. On naštěstí pro bezpečnost dopravy nemusel nic vymýšlet, všechno mu do telefonu nadiktoval nadřízený dispečer ze sousední stanice a on to pouze přečetl a odevzdal strojvedoucímu soupravy metra, který rozkaz podepsal než vyjel na trať. Tak se také stalo jednoho horkého letního dne roku 2004. Rozkaz si oba beze slova předali a dále se věnoval svému koníčku. Podle toho to také dopadlo. Dva vlaky metra se na trati zrazily, dva lidé nepřežili a mnoho jich bylo těžce zraněno. No ale jak říkali Rusové za války "nás mnógo." Raději zpět k Erikovi a jeho plechovce. Doma přesně podle návodu vyvrtal otvory, připevnil panelový konektor N-female, jeden konec spojil s redukcí pro PCMCIA Orinoco a druhý připojil přímo na panelový konektor na plechovce. Nasedl na kolo a s notebookem na zádech odjel testovat plechovku. Vyjel na kole nad město, asi kilometr od centra na mírný kopec, takže centrum města měl jako na dlani. Pustil notebook, zasunul wi-fi kartu a připojil plechovku. Pak už jenom spustil Nestumblera a čekal na akustický signál. Za malý okamžik již program hlásil několik nalezených sítí a Erik si připadal jako v sedmém nebi.

Postupně si ještě vyrobil několik antén, protože plechovka byla nestabilní a špatně držela v určité poloze, která byla pro kvalitní příjem v terénu nezbytná. Dobře mu posloužila anténa typu Trell nebo Quad.

Za několik týdnů znal Erik polohu všech přístupových bodů v širokém okolí a mnoho z nich hacknul, takže se přes ně mohl připojovat do internetu. Z tohoto hledání bezdrátových sítí lze zmínit jednu úsměvnou příhodu, která se stala na hřbitově. Jeden přístupový bod byl totiž nejlépe přístupný právě ze hřbitova.

Jednoho příjemného květnového večera si Erik rozbalil svoje nádobíčko na nedalekém hřbitově. Nejlépe mu k tomuto účelu vyhovovaly schody do kostela, který se nacházel před hlavním vchodem na toto posvátné místo odpočinku zesnulých. Zářící notebook v mírném šeru květnového večera, kabely a antény působily na tomto místě divně, když v tom náhle na hřbitov vešel místní farář. Když spatřil Erika zahloubaného do pro něho záhadné činnosti, začal koktat a zmohl se pouze na slova "co co tady děláte." Erik rychle pochopil, že vysvětlovat faráři pojem Warchalking asi nemá význam, tak ze sebe začal dělat podivína, který se pokouší navázat spojení s dušemi mrtvých. Vysvětloval, že duše mrtvých jsou všude okolo nás v podobě velmi vysoké frekvence, kterou se pokouší zachytit a zobrazit tak duši zesnulého na displeji přenosného počítače. Naivně si myslel, že toto vysvětlení bude svatému muži bližší, ale hluboce se mýlil. Pan farář dělal, že Erika chápe a odešel ze hřbitova. Ovšem za jeho vysokou zdí zavolal policii, která za několik minut přijela. Erik již měl svoje nádobíčko sbalené, přesto byl předvolán na služebnu. Zde ve svojí teorii pokračoval, takže policie usoudila, že se opravdu jedná o neškodného blázna a pustila ho.

Ženy a směrová anténa

 

Erik potřeboval hlavně jakýkoli bezdrátový internet v místě svého bydliště, ale k tomu nestačí plechovka, protože nejbližší přístupový bod je vzdálen asi 4 kilometry. Potřebuje výkonnou a levnou směrovou anténu, nejlépe síto, které lépe odolává nárazům větru. Podařilo se mu sehnat 24 decibelovou směrovku za necelých 1300 korun s instalovaným konektorem Nfemale přímo na dipólu. Anténu koupil v Praze a cestoval s ní pochopitelně vlakem, i když to nebylo levné. Když přijel s anténou domů, vystoupil ve stanici kde také mimo jiné občas pracuje, takže ho zde znají. S anténou se stal nepřehlédnutelný, a to hlavně pro jeho spolupracovnice, které byly jako každá ženská zvědavé a závistivé. Dlouhými pohledy sledovaly Erika a jeho anténu a asi přemýšlely, k čemu to potřebuje. Se ženami na pracovišti neměl Erik téměř žádné zkušenosti, protože tam kde pracoval minule dělaly pouze pomocné práce, jako třeba uklízečky apod. Teď ovšem dělají třeba dispečerky, takže jsou ve směně dokonce i vedoucím práce. S tím ovšem náš hacker neměl zkušenosti a dlouho se s tím nemohl vyrovnat. Ovšem časem si zvykl. Jedna příhoda se mu ovšem hluboce vryla to paměti. Když nastoupil zácvik do jedné stanice metra, právě tam měla službu mladá a ambiciózní dispečerka, které bylo asi 31 let. Byla bezdětná, přestože již byla třikrát rozvedená. V té době byla bez partnera a pokoušela se nějakého chlapa sbalit. Dělala to otevřeně, jako by byla chlapem, který balí ženskou. I na Erika dělala vyzývavé pohledy, na které on nebyl zvyklý. Později se ovšem dozvěděl, že již partnera měla několik dní a tohle byla pouze provokace pro okolí. Bylo na ní vidět, že chce minimálně strojvedoucího v metru, který by byl jistotou dobrého genetického materiálu pro případ, že by selhaly antikoncepční prostředky a ona otěhotněla. Erik byl ovšem pouze pomocníkem směrovače v zácviku, takže neměl šanci. Nakonec se ani příliš nesnažil tuto slečnu sbalit, protože jak řekl klasik "měla všechny negativní vlastnosti, které může potenciální manželka mít. Byla mladá, asertivní, sebevědomá, nezávislá a ještě k tomu feministka." Úplným extrémem byla jedna pokladní, která neustále musela někoho pomlouvat. Erik se jednou dozvěděl, že jedna její kolegyně z pokladny omylem vydala cestujícím místo psané jízdenky tzv. účetní list, což je pěkný průser. Ta okamžitě druhý den to musela co nejvíce rozšířit, a proto neváhala ráno vstávat ve čtyři hodiny. Jela tím do práce autem a kolegyni na zastávce všechno vyprávěla. Prostě takový klasický ženský pomlouvačný mejdan, i když se konal brzo ráno.

Další vystoupení se ženskou měl Erik na překladišti s jednou od pohledu protivnou ženskou no ženskou. Jediné co jí připomínalo byly kozy a možná píča mezi nohama. Chovala se totiž jako sprostě nadávající chlap, kterému není nic cizí. Měla zajímavou "sexuální úchylku." Hrozně blbě se smála všemu, co souviselo se sexem. Velmi dobře si v tomto směru rozuměla s další podobně jednoduchou slepicí, která také vyhledávala šťavnaté drby o sexu. Jednou Erik o ní v přítomnosti jedné pokladní prohlásil, že je blbá a může mu políbit prdel. Ta to okamžitě "tichou ženskou poštou" sdělila "postižené" a ta si Erika jednoho dne pěkně vychutnala. Sebemenší důvod stačil k tomu, aby se do něho verbálně pustila a vynadala mu na veřejnosti do debilů a mentálů. Naštěstí Erik pochopil, že se jedná o jednoduchou slepičku, která za to vlastně ani nemůže, jinak by jí asi na místě zabil Je zajímavý, že byla v oblibě místního předsedy odborů. Ten si asi vybíral oblíbence podle Stalinova hesla "čím blbější, tím lepší."

Ale raději zpět k bezdrátovým sítím, rájem hackerů. Erikovi se podařilo ještě předtím než si koupil směrovku zachytit pomocí starého satelitu a plechovky nějaký vzdálený signál, který měl slušnou sílu. Když ovšem tímto směrem namířil svou novou profesionální směrovku, signál byl ještě lepší, přestože byl vzdálen dobrých 5 kilometrů vzdušnou čarou. Polarizaci měl vertikální, takže kabel z dipólu vychází pěkně spodem a nebude do něho zatékat voda. Jediným problémem byla délka tenkého koaxiálu, který měřil 8 metrů a měl také pochopitelně nějaký útlum. Zakončen byl přímo na PCMCIA wi-fi kartě prostřednictvím pigtailu Orinoco. To umožňuje odposlouchávat síťový provoz a hlavně snadno měnit MAC adresy, takže se hacker může snadno připojit na účet někoho jiného, rychlejšího. Naštěstí pomocí Netstumbleru okamžitě zjistil, že útlum není velký a připojení bude fungovat. Teď už zbývá jediné. Odposlouchávat a zase odposlouchávat. Ovšem přístupový bod byl nějak velmi málo vytížen, protože za 14 dní nezachytil ani jediný paket. Proto se rozhodl kontaktovat provozovatele a zřídit si legální účet za 357 korun měsíčně včetně DPH bídné rychlosti 48 Kb/s v obou směrech. Na jejich webových stránkách vyplnil formulář, zaslal MAC adresu své Orinoco karty a čekal. Za několik dní po zaplacení mu přišel mail s potřebnými přihlašovacími údaji. To má několik výhod. Výstupní brána i nameserver jsou společné pro všechny klienty tohoto přístupového bodu, takže pro připojení na jiný a rychlejší účet stačí odposlechnout MAC adresu, která je přiřazena velmi podobné IP adrese, kterou má Erik. Jestli má náš hacker IP adresu 10.10.12.43 mají ostatní podobnou, což je například 10.10.12.24. Velmi brzy několik těchto adres odposlechl, ale bohužel provoz na nich nebyl rychlejší, takže jsou mu na nic. Snad jenom pro případ, že by chtěl někoho kompromitovat, takže by byl anonymní. K tomu by ovšem ještě musel změnit různá identifikační nastavení na svém počítači, jako je jméno počítače, skupinu apod. No ale Erik není žádný lump a má minimum nepřátel, kterým by se musel mstít. Všechny účty již má vyrovnaný, alespoň si to myslí.

Jak "prolomit" ochranu WEP

 

Jednoho dne se Erik dozvěděl, že konečně v jeho malé obci z jejího malého rozpočtu zřídí zastupitelstvo přístupový bod pro bezdrátové připojení k internetu. Určitě v tom byla nějaká korupce, tak jak je to v České republice standardem. Výběrové řízení totiž "vyhrála" ta samá firma, která nabízí velmi drahý internet v širokém okolí, přestože se již objevily firmy, která nabízejí mnohem výhodnější připojení. Jenže nemají tolik peněz na úplatky zaměstnancům místního zastupitelstva. No ale to nelze změnit, důležité pro našeho hackera bylo, že Apčko nepoužívalo WEP. Erik si okamžitě zrušil účet ze vzdáleného Apčka a přesunul svojí pozornost na kravín, kde vyrostla nová všesměrová wi-fi anténa. Měla ideální polohu, a tak mohl Erik přijímat signál obyčejnou plechovkou, a to dokonce i přes zeď svého domu. To má mnoho výhod. Nemá anténu na střeše, takže nebudí pozornost sousedů. To totiž bylo velmi důležité. Jak zjistil odposlechem síťového provozu, jeho soused byl připojen neuvěřitelnou rychlostí 2Mb/s v obou směrech. Nevím jestli si to soused platil, ale prostě to touhle rychlostí fungovalo. Navíc software, který používá PCMCIA karta Orinoco v hackerovo notebooku umožňuje ve Windows 98 vyřadit legálního uživatele, který dostane "nečekanou" hlášku, že jeho IP adresa je již v síti používána. Něco podobného funguje i v Linuxu, který Erik také pochopitelně jako správný hacker používá, jenže když to jde ve woknech je to jednodušší. Navíc železo, které má na svém notáči není silné, takže moderní distribuce Linuxu by pracovaly pouze ve znakovém režimu bez grafiky. Erik byl chytrý a opět si zřídil legální účet o rychlosti 48Kb/s, který je nejlevnější. Lze totiž předpokládat, že brzo provozovatel začne používat WEP. Surfování o rychlosti 2Mb/s přesto zcela nečekaně trvalo Erikovi téměř měsíc. Bylo to super! Mohl sledovat televize, poslouchat v nejvyšší kvalitě internetová rádia a ještě přitom velkou rychlostí stahovat MP3. Také porno stránky nevynechával a stahování video souborů bylo hračkou. Jeho oblíbenou kapelou byl Rammstein nebo Accept. Jenže jednoho dne to muselo přijít. Když přišel z nenáviděné práce, spustil počítač a ono nic. Jak správně předpokládal, provozovatel začal používat WEP. Na nic dlouze nečekal a vyťukal na svém telefonu servisní telefonní číslo poskytovatele a oznámil svůj problém. Operátorka pochopitelně o ničem nevěděla, a tak Erika přepojila na technika, který byl již mnohem lépe informován. Erik pochopitelně ze sebe dělal počítačového BFU, který neumí počítač ani spustit, aby nevzbudil pozornost. Technik na hackerův dotaz "proč jste začali používat heslo" odpověděl vyhýbavě a o kradení IP adres pomlčel. Pouze sdělil Erikovi pětimístné wep heslo, což odpovídalo 64 bitovému šifrování. Rychle nastavil svůj počítač a byl opět v celosvětové síti. Ochrana wepem má jednu nevýhodu v tom, že neprovádí autorizaci uživatelů, ale pouze chrání přístup k AP. To ovšem znamená, že všichni legální uživatelé používají jedno heslo, tzv. sdílené. Jde totiž o to, že podobné bezdrátové sítě měly být alternativou ke klasickým metalovým LAN sítím, které známe třeba z kanceláří. Zde se všichni znají, takže přístup do sítě není nijak omezen a hned po spuštění počítače jsou všichni na síti a mohou spolu komunikovat. Zneužití takové sítě je téměř nemožné, protože metalické vedení do svého okolí nevysílá žádny signál. Jiné je to u bezdrátové alternativy. Tady také se v základním nastavení každý uživatel připojí do sítě okamžitě, ale signál se může šířit na velkou vzdálenost okolním prostorem. Také anonymita na těchto sítích je velká. Uživatelé se většinou vůbec neznají, přesto ale sdílejí "jeden segment ethernetu", jako by byli v kanceláři a pracovali na společném projektu. Z toho vyplývá, že wi-fi sítě mohou mít v budoucnu velké bezpečnostní problémy. WEP totiž chrání pouze před vetřelcem z venku, ale ne před nezodpovědným legálním uživatelem sítě. Erik si dal chvilku pokoj, protože věděl, že kdyby začal používat rychlé spojení svého souseda okamžitě, bylo by jasné, že pachatelem je někdo z vnitřní sítě a ne venkovní špion. 64 bitový wep jde totiž časem prolomit, ale musí se zachytit velké množství paketů, řádově statisíce a pak použít třeba program Airsnost a šifrování prolomit. To pochopitelně nějaký čas trvá. Čtrnáct dní považoval Erik za přiměřenou délku svého vysokorychlostního půstu a poté se opět začal připojovat na účet svého souseda rychlostí 2Mb/s sekundu v obou směrech. Mohl si to dovolit, protože nepoužíval venkovní anténu. Byl totiž blízko přístupového bodu signál přijímal přes cihlovou zeď. Stejně to muselo být jeho poskytovateli podezřelé, protože jediný, kdo používal PCMCIA kartu byl právě Erik. Ostatní využili předražené nabídky a zakoupili si koncový balíček, který umožňuje mimo jiná i vzdálenou správu. To má výhodu v tom že provozovatel takového bezdrátového internetu má uživatele plně pod kontrolou a dokonce jim nemusí sdělovat ani WEP klíč. Ovšem Erikovi ho museli sdělit, protože ho zadával přímo do Windows. Někdy také do Linuxu J Podruhé použili 128 bitový klíč, složený ze záhadných a velmi nestandardních znaků, která ani nebyly na klávesnici a Erik je musel zadávat přes Alt plus číslo z tabulky. Kdyby ovšem i v tomto případě za několik dní začal používat sousedovu super rychlou linku, bylo by to přinejmenším velmi podezřelé. Ani ne tak pro souseda, který byl počítačovým BFU, jako spíše pro internetovou firmu, kterou Erik okrádal o konektivitu. Ale osud to zařídil za něho. V nedalekém městě spustili dotovaný internet o rychlosti 256Kb/s v obou směrech za 300 korun s DPH. Tomu se prostě nedá odolat. Za několik dní již měl Erik doma tento internet, ale to nebylo zdaleka všechno. Podařilo se mu najít další rychlou konektivitu v jiném Apéčku. Bylo to sice jenom 512 Kb/s, ale pořád lepší než 256Kb/s. Navíc tahle konektivita měla lepší a nezarušený signál, takže datový tok byl nepřerušovaný. Erik pouze změnil MAC adresu a další údaje a pak restartoval počítač, který se již spustil s novým a rychlejším připojením. Jeho největším problémem ovšem byla délka koaxiálu, který vedl až PCMCIA kartě. Tento problém ovšem vyřešil zakoupením přístupového bodu Ovislink WL-5460 AP, který kromě funkce Access pointu uměl také režim klienta. Navíc se mohl umístnit nedaleko antény, protože podporoval napájení po ethernetu, tzv. POE. Další výhodou bylo, že při poslechu internetového radia spustil pouze Ovislinka a ethernetem přivedl signál ke staršímu notebooku, který sloužil jako "přijímač" Radia Beat.

Ženy na pracovišti

 

Erik žil dva životy. Jeden počítačový a ten druhý pracovní, který neměl s počítačem téměř nic společného. Říkám téměř, protože také prodával jízdenky do metra a k tomu občas používal počítač. Většinu osazenstva tzv. osobních pokladen tvořily ženy, bohužel ne moc hezké a když za něco stála, tak byla vdaná nebo měla několik dětí, čímž již byla vyhaslá jako svíce, takže v ní nebyl erotický náboj. Ženy jak je známo jsou více citlivější, ovšem v práci se to projevuje jinak. Ženy vytvářejí spolu takové "diskusní skupinky", kde si sdělují informace hlavně o mužích, se kterými pracují. Prostě takové ty babské drby. Erik poznal, že se nevyplácí pomlouvat spolupracovnici před jinou spolupracovnicí. Okamžitě si to sdělí a čekají na vhodný okamžik, kdy provést slovní útok. Ovšem Erik to vzal s humorem a rozčilující ženský se smál do tváře no ono by bylo lepší použít název Ksicht, a to ještě prasečí, za což se všem prasatům omlouvám. Také vztahy nebyly normální. Pro dva chlapy není problém se každý den pozdravit, ale se ženskou je to složitější. Samozřejmě ne každá slepice je stejná a některé se v tomto směru chovají celkem normálně. Ovšem u většiny je neustále cítit ve vztazích "sexuální nádech", takže na pracoviště vznikají velmi komické situace. Ono skutečně popsat slovy chování některých žen je nad síly i toho největšího spisovatele, za kterého se nepovažuji, přesto se o to pokusím.

Když Erik poprvé nastoupil na k pražskému dopravnímu, byl nadřízeným úmyslně zařazen do stanice, kde panovaly ty nejhorší možné vztahy, jaké si člověk dovede představit. Hlavní příčinou byly dvě sestry, která zde pracovaly. Jedna jako pokladní a druhá jako dispečerka. Obě měly silně vyvinutou jednu vlastnost, která je pro ženy typická, což je chorobná závist. Samozřejmě, že závidět mohou i muži, ale ty se většinou dokáží nad tyto emoce povznést a potlačit je v sobě. Ovšem tyto dvě sestry to prostě nedokázaly. S ostatními muži na pracovišti se již vyrovnaly a znaly dokonce téměř dokonale i jejich osobní život včetně toho milostného, což je pro ně nejdůležitější v případě, že si neznačnou nic s nimi. Což pochopitelně nehrozilo, protože jak řekl klasik "byly to spíše vědecké pracovnice" i když v tomto případě bylo každému jasné, že jejich vzdělání je velmi slabé je-li vůbec nějaké. Obě byly pochopitelně vdané, což všem okolo dávaly hlasitě najevo.

Erik si jednou v nedalekém sekáči koupil celkem pěknou mikinu za 100 korun a hned si jí vyzkoušel. Celkem mu padla, čehož si všimla i pokladní, která dokonce i tohle záviděla. Řekla, že má krátké rukávy, ať jí jde Erik vrátit. Ten ovšem nezaváhal odbyl jí větou "mně se nezdá." A byl hned oheň na střeše.

Největší srandu zažil Erik při představování na pracovišti. Obě se tvářily jako typické ženské. Úsměv střídal v nepřirozených rytmech vážnost, takže vypadaly trapně. Erik se tvářil stále stejně, i když se obě něčemu smáli. Bylo vidět, že se obě urazily, že se nesměje i on, když se smějí ony. Nakonec se jedna z nich z toho téměř nervově zhroutila, i když náš hacker zatím téměř nepromluvil a tvářil se pořád neutrálně.

Trochu jiné chování měly Erikovi výše postavené spolupracovnice, což byly většinou dispečerky. Některé se s tím již vyrovnaly, že mnohdy jsou jejich podřízení i muži, některé z toho byly psychicky vyřízené. Jedna taková pracovala ve středně stanici metra, kde kromě Osobní pokladní a pomocníka směrovače byl ve směně ještě tzv. Dozorce metra. Dispečer ovšem může dávat rozkazy i strojvedoucím, což jsou pochopitelně pouze muži. Ženský v metru nemohou vykonávat funkci strojvedoucího, protože mimo jiné není na mašině záchod.

Jedna taková mladá dispečerka v této stanici pracovala. Byla relativně mladá, protože jí bylo 34 let, třikrát rozvedená, bezdětná, sebevědomá, arogantní, namyšlená, nafoukaná, sprostá a možná také trochu feministka, ale za to se styděla a tajila to. Erik když se s ní poprvé setkal, tak první slovo, které od ní slyšel bylo ""spermie" a "buď rád, že ti stojí." Příliš se s ostatními nebavila, protože to byla jejich nadřízená. Jednou ovšem se jí tvář rozjasnila a byla velmi sdílná. Dorazila totiž na pracoviště zpráva, že v sousední velké stanici metra se ruší centrální pokladna a mnoho lidí přijde o práci. Především ženské osazenstvo z toho mělo evidentní radost, i když pořád ustaraně říkaly "to je strašný."

Samozřejmě klasikou byly návštěvy bývalých pracovnic, která byly na mateřské dovolené a občas přišly i se svými potomky. To bylo pochopitelně velké pozdvižení. Ale to určitě každý zažil.

Další zajímavý zážitek s mladou dispečerkou zažil náš hrdina v sousední stanici metra. Jednou se stalo, že během služby došlo k výpadku elektrického proudu v celém městě. Najednou tato žena se úplně změnila, celá zbledla a lítala jako potrhlá po všech jističích v okolí. V té době se právě do stanice blížila souprava metra a ona si myslela, že nesvítí ani návěstidla. Vzala vysílačku a pokoušela se spojit se strojvedoucím, jestli mu tzv. "spadlo návěstidlo." Pak ještě vyběhla na nástupiště a kontrolovala světla na návěstidlech, která k jejímu překvapení svítila. Byla z toho chudák celý zmatená. Ona totiž nevěděla, že zabezpečovací zařízení ve stanici má náhradní napájení, na které systém automaticky přejde při výpadku napájení s elektrické sítě. Jediné co se změní je nepříjemný zvuk zvonku, který jde bez problémů vypnout. Je fakt z podivem, že dopravní podnik nechá sloužit podobné dispečerky, které by tímto chováním dokonce mohli ohrožovat bezpečnost dopravy v metru. Jenže to nikoho nezajímá, ženský vpřed!! J

Ale bych nepsal pouze o ženách i někteří muži byli zajímavými osobnostmi. Těch zde byla pochopitelně většina a na rozhodujících řídících funkcích se naštěstí ženy téměř nevyskytovaly. Bylo zde ve funkci dispečera i několik inženýrů. Jeden z nich byl také podobně jako výše popsaná paní dispečerka arogantní, namyšlený, náladový a měl sklony šikanovat svoje podřízené. Jednou dokonce vyhodil z dopravní kanceláře strojvedoucího, který se z toho psychicky zhroutil a nechal se vystřídat. Neměl rád velký frajery, protože jediným frajerem byl on, protože byl inženýrem a ještě navíc měl státní zkoušky z ekonomiky, obor finance. Ptáte se proč s takovým vzděláním dělá pouze dispečera v malé stanici metra? Jednou se totiž pohádal s jedním kontrolorem z generálního ředitelství, takže měl "zaražený" postup. Ono vůbec v metru panovaly podivné vztahy no podivné, ono to asi bude všude stejné, každý myslí především na sebe, maximálně na svoje nejbližší příbuzné. Typickým příkladem byla jedna femina, která dělala vedoucí personálního oddělení u dopravního podniku. Jednou když sháněli střídače, oslovovali postupně mnoho zaměstnanců, kteří ovšem postupně odmítali. Jí to pochopitelně vyhovovalo, protože měla v záloze svojí dceru, která byla bez práce. Jenže problém byl v tom, že postupně nabízeli tuhle práci lidem, kteří jí z osobních důvodů nemohli přijmout. Kdyby se totiž obrátili třeba na Erika, ten by tuto práci okamžitě vzal. Jenže takhle mohli přijmout z ulice mladou dceru paní vedoucí personálního oddělení. Ta hned po nástupu k podniku dostala sedmou platovou třídu, což byl základ 14,5 tisíce měsíčně. A navíc jí matinka zařídila postup na práci dispečera. Právě téhle situace dokázal mistrně vyžít náš hacker Erik a požádal o rozšíření psychotestu i na funkci směrovače. Ovšem zařizoval si to pochopitelně ne přes "nezávislé" osobní oddělení, ale rovnou oslovil paní psycholožku přímo v centrále. Ta kupodivu Erikovi vyhověla a osobně kontaktovala osobní oddělení. Tam z toho měli mírně řečeno šok, že Erik nepostupoval služebním postupem, ale přes Prahu. Jenže museli držet hubu, protože přijali dceru paní vedoucí a ještě k tomu z ulice.

Za pozornost ještě stojí místní pan předseda odborů, který pracoval jako dispečer, ale v minulosti byl školařem. Tomu také odpovídalo jeho chování. Nikdo jiný neměl pravdu než on. Při rozhovoru musel mít pořád sólo a nikoho nepustil ke slovu. Že by profesionální deformace? Asi jo. Jednou si někde přečel článek o známém hackerovi Kevinu Mitnickovi. Článek vystřihnul a v práci ho dával každému přečíst, což doplňoval svým monologem o nebezpečnosti počítačových sítích a čipových karet. V té době totiž do metra přišly čipové karty, které se používaly místo klasických průkazek. Hrozně mu vadilo, že nás tím mohou sledovat kudy jezdíme metrem a shromažďovat tak osobní informace o každém z nás. Svým chovám vůbec dával najevo, že jako odborář se zajímá o problémy lidí, a to nejenom na pracovišti. Ve skutečnosti to byl ovšem rasista, který neměl rád lidi obecně.

Za krátkou poznámku v této lidské komedii ještě stojí vztahy na jednom pracovišti, kde Erik také střídal dvě feminy, které zde pracovaly jako pomocnice směrovače. Kromě nich zde byla ve směně ještě jedna paní pokladní, kterou mimo jiné šukal jeden pan dispečer. Samozřejmě v pracovní době, protože na pracovišti bylo několik postelí. Tato dvojice byla v opozici proti ostatním pracovníkům. Pokladní totiž byla hrozně líná a myslela jenom na to šukaní. Měla z toho i jisté výhody, protože dispečer, který jí obšťastňoval byl zástupcem předsedy odborů. Předsedou byl již dříve zmiňovaný rasistický dispečer.

Ale abych nekritizoval pouze ostatní kromě Erika. I on byl pěkná svině, která myslela jenom na sebe. Už jenom to, že psal anonymy na svoje nadřízené je napováženou. Možná se někomu zdá, že svět ve kterém Erik žil byl přímo hrozný. Není to tak úplně pravda. Erikovi se jednou na očním víčku udělal jakýsi váček, který ne a ne zmizet. Když už to trvalo rok, rozhodl se navštívit lékaře. Ke svému velkému překvapení se operace zdařila a dokonce mu po tomto zákroku nezůstala na víčku ani jizva. Možná také proto, že zákrok prováděla velmi mladá a hezká doktorka J Ale raději zpět k počítačům že?

Místo děvčat hledal sítě

 

Erik byl svobodný a navíc neměl maturitu. Dost špatná kombinace. Možná to bylo příčinou jeho problémů jak v životě tak v práci. Lidi jsou svině a jak si někdo udělá maturitu, tak nechce makat a hledá v okolí někoho, kdo jí nemá ať pak maká on. Tak také dopadl. Musel makat většinou rukama. To ho naučil život. Měl ještě další problém. Měl vadu řeči. Lidově se tomu říká koktavost. Nebylo to sice tak strašný, ale měl s tím problémy. Alespoň on si to myslel. Možná proto se upnul k počítačům. Jeho největším koníčkem bylo hledání bezdrátových sítí, tzv. Warchalking. Je to nádherný koníček. Jezdíte s notebookem po okolí a vypadáte jako blázen. Někdy dokonce můžete být zatčen, viz případ hledání sítě na hřbitově. Ale je to adrenalin. Protože cestování vlakem nebylo levné, toto cestování miloval se zapnutou wi-fi kartou. Nevěřili by jste kolik sítí se dá při cestě vlakem zachytit. A tak Erik procestoval téměř celé Čechy od jihu k severu a od východu k západu. Například když cestoval z Prahy do Českých Budějovic, zachytil celkem 150 sítí, a to pouze ty, které byly v blízkosti kolejí. Protože měl svoje www stránky, kde zachycené sítě zveřejňoval, ozval se mu občas taky nějaký blázen jako on a poslal mu zachycené sítě. Jeden cestoval kupříkladu z Ústí nad Labem do Chomutova a zachytil notebookem s aktivní wi-fi kartou 464 sítí. Jednoduše poslal Erikovi mailem soubor vytvořený v Netstumbleru, Erik si ho otevřel a okno uložil. Vzniklý soubor s příponou BMP uložil a v programu pro změnu formátu obrázkových souborů jej předělal na mnohem menší JPG, který pak vystavil na celosvětové pavučině. Ke stažení nabídnul zájemcům pochopitelně i původní soubor z Netstumbleru. Ovšem velkým problémem tohoto jistě zajímavého koníčka jsou baterie v notebooku. Cestování vlakem je dlouhodobá záležitost, a to ještě nepočítám zpoždění, která ke dráze patří jako košile ke kabátu. Ovšem náš hacker nebyl žádnej blbec, i když si to většina lidí v jeho okolí myslela. Na internetu našel gelovou baterii, která měla 7 ampér hodin, takže dokázala dodávat proud o velkosti jedné ampéry po dobu 7 hodin. To by přesně to, co potřeboval. Jedinou nevýhodou byla její velikost a hlavně hmotnost. Byla totiž těžká jako prase. Naštěstí se Erikovi krásně vešla do jeho brašny na notebook. K vývodům baterie připájel síťovou dvoulinku a na druhý konec napájecí konektor, který za 20 korun koupil v prodejně elektro. Ani samotná baterie nabyla drahá, připravila hackerovu peněženku o pouhých 400 korun, což při jeho platu na dráze je zanedbatelná suma. Warchalking z vlaku ovšem nebyl jediným způsobem hledání bezdrátových sítí. Protože Erik neměl auto, objížděl okolí na kole. Vlastnil závodního favorita, kterého si koupil ještě za bolševika v tuzexu. Nebylo to sice na nějaký dlouhý trasy, protože čtyři kila na zádech navíc se mohou velmi brzy podepsat na vaší prdeli, která nese většinu zátěže při jízdě na kole. Proto Erik prozkoumával tímto způsobem hlavně Apčka, která by mohl potenciálně zachytit směrovou anténou z místa svého bydliště. První velkou wi-fi jízdu vlakem podnikl Erik z Protivína do Plzně, dále pokračoval přes Rokycany do Prahy. Z prahy se vrátil vlakem do Zdic kde přestoupil na vlak zpět do Protivína. No prostě taková Švejkova klasické anabáze, když cestoval z Prahy do Českých Budějovic J Za celou jízdu zachytil mnoho sítí, z nichž většina samozřejmě nebyla chráněná wepem, některé byly dokonce "free DHCP", takže kdyby v tom místě zastavil vlak a náš hacker vystoupil, mohl se připojit do internetu. Když tak na tím přemýšlel, strašně se divil, jak je možné, že policie dokáže vystopovat podle záznamů případného autora nějakého anonymního emailu. Kdyby to případný lump provedl nějak takhle, to znamená využil buď nějaké "free" sítě, popřípadě prorazil nějakou nezabezpečenou síť, měla by policie minimálně hodně stížené pátrání. Stačilo by potom někde vystoupit, sednout někde v parku na lavičku a trochu si pohrát s některými programy. Ptáte se s jakými? Záleží jaký používáte operační systém. Jestliže vlastníte Linux, tak vám to ani nemusím říkat. Jestliže ovšem preferujete Gatesova okna, musíte se po síti porozhlédnou po některých programech. Základem je síťový sniffer Ethereal. Je to klasický čmuchal, který odposlouchává pakety na nastaveném síťovém rozhraní a veškerou komunikaci monitoruje. Pro nás je ovšem důležité, že kromě různých přístupových hesel dokáže zachytit také MAC a IP adresy. Bez nich se totiž na cizí účet do internetu nepřipojíte. Zapojení filtrace MAC adres totiž používá téměř každý poskytovatel internetu. Teď ještě musíte najít to správnou IP adresu, která by odpovídala nějakému klientovy. Většinou jsou to adresy typu 10.10.11.14 a tak podobně. Ale může to být třeba i 10.1.3.22. Pak jenom stačí k této adrese najít MAC a máte z 90 procent vyhráno. Jenže ještě musíte najít Name server a Výchozí bránu. Ale ani to není složité. Výchozí brána je v podstatě počítač na stejném segmentu sítě na kterém jste vy. Tak například máte-li IP adresu 10.1.3.22, bude mít pravděpodobně výchozí brána IP 10.1.3.1. Ale může to být i jinak. Záleží ještě na Masce. Ta totiž určuje v jakém rozsahu se výchozí brána může pohybovat. Je-li například maska 255.255.255.252 a vaše IP je 10.10.62.6, může mít výchozí brána IP adresu třeba 10.10.62.5. Dobrý je ovšem při podobném pátrání zachytit pouze jednu síť, protože někdy bývá problém se vůbec na nějaký kanál připojit a sniffovat. K přepojování na různé kanály slouží mnoho programů, ale nejlepší je používat software, který jste dostali s vaší PCMCIA kartou. No ale necháme toho filozofování, ještě by to někdo mohl zneužít a poslat někam email, který by upozorňoval, že pod Karlovým mostem je časovaná atomová bomba ze 14 století J Policie by tomu ještě mohla uvěřit a Karlův most preventivně zbourat J Při cestování vlakem si také pouštěl hudbu, kterou pochopitelně získal zadarmo z internetu, a to pomocí programu Imesh, který si lze také zadarmo stáhnou z celosvětové pavučiny. Jeho oblíbeným stylem byl pochopitelně rock, a to ten klasický typu Deep Purple nebo Black Sabbath. Ve svém archivu, který nazval poněkud divně "wi-fi oči" měl mnoho zajímavých úlovků, jako například pohled na Václavské náměstí v pásmu 2,4GHz, stejný pohled na Plzeň z vlakového nádraží, pohled na Týn nad Vltavou, Vodňany, Strakonice a mnoho dalších úlovků. Všechno měl vystaveno na svých osobních stránkách, které měly kupodivu slušnou návštěvnost. Bylo to hlavně proto, že na hlavní straně měl velké množství odkazů na jiné stránky, takže to všechno zachytil kontraverzní vyhledávač Google a uložil do své databáze.

Ovšem Erik věděl, že jeho "bezdrátová laborotař" nikdy nebude úplná, když nebude vlastnit přístupový bod, tzv. Access Point. Má to mnoho výhod, protože kromě příjmu signálu v pásmu 2,4GHz může tento signál také vysílat. Vybral si ověřený produkt z dílny firmy Ovislink, který se jmenuje WL-5460 AP. Má mnoho předností včetně pro Erika důležité funkce klonování MAC adres, takže se může připojit do sítě sítí na někoho jiného. Kromě toho může regulovat také vyzářený výkon, což je opět velmi důležité z hlediska limitů Českého Telekomunikačního úřadu, který je omezen na pouhých 100 miliwatů. Omezení výkonu je důležité, jinak by totiž nastal pěkný chaos v našem etéru. Kanály by se překrývaly a nebylo by možné nic přijmout. Ono už i tak ve velkých městech je značné zarušení, a to nejenm tím, že operátoři běžně porušují vysílací limity.

Ale dost moralizování, kniha, kterou právě čtete je z undergroundového šuplíku a podobné keci tady nemají co dělat. Přístupový bod má mnoho výhod, a to i v domácím prostředí, protože můžete po bytě šířit internet bezdrátově. Pouze musíte zapnout minimálně filtraci MAC adres, jinak by se vám do vaší sítě připojil každý, kdy by se zapnutým notebookem s kartou wi-fi přiblížil k vašemu obydlí. Pak by mohl použít IP adresu vašeho Apčka a připojit se do vašeho konfiguračného menu a změnit nastavení. Naštěstí má toto zařízení hardwarový reset, takže stačí 10 vteřit podržet mikrospínač a systém sám přejde do výrobního nastavení. No já si myslím, že se na chvilku vrátíme k jeho druhé tváři, což je nenáviděné zaměstnání.

Nikdo ho nechtěl

 

Erik, přestože se snažil nekoktat, občas se to nedařilo. Jaké byly reakce okolí? Řekl bych, že standardní. V podstatě se od něho každý odvracel a lidé se mu pokud to bylo jen trochu možné vyhýbali. Největší problémy měl pochopitelně při navazování kontaktů s děvčaty. Přestože se snažil koktavost co nejvíce tajit, a to tak, že se vyhýbal složitějším slovním obratům, někdy to nevyšlo a jeho vada propukla v plné síle. Dokážete si jistě představit reakci potencionálních milenek. Na oko dělaly, že jim to nevadí, ale v duchu již mysleli jak se tomuto "mentálovi" příště vyhnout. Podobné to bylo i v zaměstnání. Nikdo s ním nechtěl spolupracovat. Kořeny jeho vady jsou asi hluboko v dětství. Přesně se neví jak to u něho vzniklo. V osmém měsíci života dostal Černý kašel, což hodně oslabilo jeho organismus. Pak ovšem návrat do normálního života je těžký. Nelze ani vyloučit velmi jemné poškození mozku na nejvyšší úrovni, což je tzv. Vyšší nervová činnost. Příčiny této vady řeči nejsou dobře známy ani odborníkům a navíc se o této poruše v médiích téměř nemluví. Přitom se jedná o velmi závažné onemocnění duše. Navíc když jeho otec zjistil čím jeho syn trpí, začal se za něho stydět a v podstatě by nejraději Erika někam zavřel, aby ho nikdo neviděl a hlavně neslyšel mluvit. Otec Erika asi opravdu trpěl. Představte si, že máte doma koktavé dítě a teď začne chodit do školy, vy musíte chodit na rodičovské sdružení, každý na vás kouká co jste to vychoval za zrůdu. Musíte se cítit hrozně. Celý život tím máte vlastně zkažený. Možná také proto Erik v pozdějším věku tak miloval počítače a hlavně internet, který mu vlastně pomáhal lépe komunikovat s okolím. Ale zpět k lidem v jeho okolí. Erik si všiml, že ženy ve funkci dispečerů jsou poněkud jiné, než ty, které pracují na nižších pozicích. Typickým příkladem je jistá paní dispečerka, která právě neoplývala ženskými vnady. Měla velmi malé kozy, ale za to velmi velkou prdel. Pro ženu ta nejhorší možná kombinace. Již v mládí údajně vypadala spíše jako kluk. Vědoma si tohoto svého handicapu, velmi rychle se pokoušela vdát, což se jí také podařilo. Kromě toho získala další potřebné sebevědomí hned po úspěšném dokončené maturity. Tato událost v životě lidském většinou každého změní a sebevědomí těchto lidí se dotýká hvězd. Najednou se lidé, kteří maturitu nemají stávají v očích těchto "geniů" méněcenná rasa, kterou je potřeba denně šikanovat. Vůbec nejhorší by byla situace, kdyby člověk bez maturity dělal těmto lidem vedoucího. Za bolševika to bylo samozřejmě možné, tehdy rozhodovala především stranická aktivita a neustálé zdůrazňovaní česko-sovětského přátelství. Nejlépe bylo v 50 letech tvrdit, že duchovním otcem levicového a především komunistického hnutí ve světě je soudruh Stalin. I když to samozřejmě nebyla pravda, nic se tím nemohlo zkazit, právě naopak. Kdyby to někdo kritizoval, mohl by se dostat do problémů. Ale zpět k sebevědomé dispečerce. Ta se touto osobou v červené čepici stala už v 19 letech. Zkušeností moc neměla, ale to nevadilo, i když se tím porušovala bezpečnost železniční dopravy. Těžko lze slovy charakterizovat povahu podobných žen. Ovšem jednu vlastnost mají společnou. Nikdy nevíte, když vás přijdou vystřídat jakou mají náladu. Ve většině těchto žen se skrývá jakási křivda, že jsou ženy, a proto slabší polovička lidstva. Některé si zvyšovaly sebevědomí tím, že občas nějaká na veřejnosti zvýšila hlas na nějakého muže, což většině žen zvedne náladu a vyrovná výkyvy v sebevědomí. Stalo se to i Erikovi, který z toho měl pochopitelně srandu. Jsou to prostě slepice J Některé ženské jsou tímto chováním vůči mužům přímo posedlé, takže s nimi není vůbec možná normální pracovní domluva.

No ale abych nekritizoval pouze chování žen na pracovišti i muži na tom nebyli lépe a dokonce se někteří v níže popsaném chování vyrovnali ženám. Jsou to intriky. V těch samozřejmě vynikají ženy, což bylo nejednou velmi dobře popsáno ve světové literatuře. I na dráze se nechá intrikařit. Erik když nastoupil, neměl pochopitelně žádné zkušenosti a byl vhozen do vody, i když neuměl plavat. Tou vodou byl železniční provoz. Jeho spolupracovníci ho měli zacvičovat, ale dělaly to pouze když museli nebo jim to nařídil ředitel. Když Erik začal pracovat samostatně, tak se mu pochopitelně některé věci nedařlily, jako třeba posun. Ostatní se na to těšili a určitě by se radovali, kdyby Erik něco pokazil a vznikla z toho třeba nehoda. Vlastně to bylo přání téměř každého, kdo se okolo Erika pohyboval. Především některé jeho kolegyně byly závistí téměř nemocné. Jedna, která pocházela ze Slovenska vrhala na všechny vražedné pohledy a když dostal Erik první službu v neděli a ona se to dozvěděla, byla tím zaskočena. V neděli se totiž k základní mzdě připočítávalo ještě 50 procent, takže z toho byla nemocná. Navíc náš hacker dostal hned při nástupu čtvrtou platovou třídu a ona měla pouze třídu třetí. To ještě více umocňovalo její chorobnou závist. Jenže Erik tohle všechno věděl a proto ještě přiložil pod kotel. Dal si žádost o byt, dále požádal o rozšíření svého stávajícího psychotestu i na funkci signalisty. Tato žádost byla vyřízena kladně, takže mohl sloužit na stavědle jako směrovač, kde mají dokonce sedmou platovou třídu. A začal uvažovat i doplnění vzdělaní, aby získal maturitu. Tím by dokonce všem těmto závistivcům a hlavně závistivkyň mohl klidně dělat vedoucího nebo je kontrolovat. Když se všechno tohle dozvěděli jeho kolegové a kolegině cítil v jejich chování vůči němu ještě větší chlad a touhu po nějaké záhadné pomstě. Erik se dokonce rozhodl úplně přestat pít alkohol. Usoudil totiž, že hlavně pití piva oslabuje činnost mozku a on potřeboval být především chytřejší než všichni v jeho okolí.

Erik se také setkal s velmi zajímavý chováním některých lidí, což souviselo s jeho vadou řeči. Když se totiž začal někdo k němu chovat příliš přátelsky, bylo to podezřelé. Vždy si totiž tito lidé tím léčili svoje vlastní mindráky, a to tak, že slyšeli mluvit někoho kdo má vadu řeči, což určitě potěší. No raději se vrátíme zpět k jeho druhé tváři, což je hacking.

Pozor! Hacker naslouchá

 

Erik se připojoval do celosvětové sítě internet prostřednictvím bezdrátové sítě LAN. V technické literatuře se tyto sítě označují jako tzv. WLAN. Jak je z topologie těchto sítí zřejmé, není žádným problémem provádět nejenom odposlouchávání datové komunikace ostatních uživatelů přístupového bodu, na který je kdokoli připojen. Erik si byl této skutečnosti moc dobře vědom a snažil se toho nějak využít. Základním nástrojem pro podobné zkoumání je utilitka Ping, která vám prozradí aktivní počítače na vaší síti. Ta ovšem nedělá nic jiného, než že odešle několik paketů a měří dobu, do kdy se vrátí zpět. Jestliže se nevrátí, ohlásí tento jednoduchý program chybové hlášení o nedostupnosti cílového počítače. Program má dokonce mnoho parametrů. Nejdůležitější je možnost trvalého odesílání paketů, které lze přerušit pouze zásahem uživatele. Tuto vlastnost má ovšem pouze Ping ve Windows XP, kde se standardně odešlou pouze čtyři pakety. Jestliže chcete pakety odesílat trvale, použijte parametr ­t. Mnohem více služeb ovšem hackerovi poskytne program Nmap. Jak již jeho název napovídá, jedná se o "mapování sítě" a to opravdu velmi důkladné. Jeho jedinou nevýhodou je přílišná agresivita, takže na skenovaném počítači zanechává mnoho stop ve formě záznamů. Anglicky se tomu říká Logy. Tento program byl ze začátku dostupný pouze pro Linux, takže ho nemohli zneužít rádoby sváteční lameři, kteří se pokoušeli hackovat z Windows. Dnes je ovšem situace jiná a Nmap je dostupný i pro Windows 98/XP. Samozřejmě, že hackovat z Windows není to pravé ořechové, ale Erik nechtěl opustit platformu Windows, a to hlavně z důvodu kompatibility při komunikaci s ostatními uživateli sítě. Vybral si proto jeden z mnoho linuxových emulátorů, který dokáže dokonale emulovat linuxové prostředí i ve Windows. Jeden takový najdete na adrese www.cygwin.com. Stačí si z tohoto serveru stáhnout spustitelný soubor setup.exe a instalace téměř plnohodnotného Linuxu proběhne skoro automaticky. Erik si zvolil pouze znakové prostředí, i když lze pracovat i v grafice typu KDE nebo GNOME. Není to totiž potřeba, protože většina hackerských programů, které náš hacker používá funguje na konzole. Výjimkou je pouze utilita Airsnort. Ale ta slouží stejně jenom pro lámání WEPu, a Erik byl stejně legálním uživatelem sítě, takže se do ní nemusel dobývat zvenčí. Našemu "zločinci" bylo hned od začátku jasné, že k těmto nekalým činnostem nemůže používat svůj legální účet který si platí z tvrdě vydělaných peněz, ale musí používat nějaký cizí, nejlépe někoho, koho nemá rád nebo je mu nesympatický. Ovšem i když bude používat cizí účet, může být odhalen díky pečlivému odposlouchávání komunikace. Jde o to, že systém vysílá při připojení do sítě nejenom vaší IP a MAC adresu, ale také jméno vašeho počítače, které jste si určili při instalaci Windows. Proto je výhodné pro tuto nekalou činnost používat úplně jiný počítač, nejlépe pochopitelně notebook s PCMCIA kartou. To všechno samozřejmě Erik vlastnil J Samozřejmě že i takovéto zajištění proti odhalení není dokonalé, protože stále můžete být odhalení pomocí systému GPS. Jde o to, že vysíláte signál o frekvenci 2,4GHz, který lze zachytit a přesně lokalizovat odkud je vysílán. To ovšem vyžaduje mnoho prostředků a navíc Erik tuto činnost prováděl nepravidelně, z notebooku, takže mohl využit mobility a hackovat z mnoha míst. A co je ještě důležitější, měl více hacknutých účtů, takže mohl střídat různé konektivity, a tak případné podezření rozložit na mnoho další legálních uživatelů státem dotované vysokorychlostní wi-fi sítě. Co bylo vlastně cílem jeho snažení? Erik si již v minulosti, kdy internet byl v plenkách a hackout nějaký Unix v síti nebyl žádný problém oblíbil číst cizí elektronickou poštu. Dozvíte se tak mnoho zajímavého o svých sousedech. K tomu ovšem potřebuje mnoho informací a počítačích jeho kolegů na síti WLAN. A právě v tomto okamžiku přichází chvíle programu Nmap. Ten si můžete zdarma stáhnout z adresy www.insecure.org/nmap. Jeho nejdůležitější funkcí je pochopitelně skenování portů počítačů. Důležité je, že dokáže skenovat celé domény, takže může pracovat třeba celou noc, kdy je propustnost sítě velmi dobrá. Přesně této vlastnosti využil i Erik při hledání nějakého špatně zabezpečeného počítače v "jeho" WLAN síti. Uživatelů tady bylo dostatek, protože připojení bylo levné, a tak se každý vrhnul do sítě sítí po hlavě. Bezpečnosti nebyla věnována vůbec žádná pozornost, a to bylo něco pro hackera. Dokázal nejenom odposlouchávat komunikaci, ze které kradl IP a MAC adresy, ale také uživatelská jména a hesla k různým internetovým službám. V neposlední řadě také pronikal přímo do počítačů zapojených v síti a prohlížel si jejich disky s oprávněním administrátora. Dokážete si vůbec představit k čemu měl náš hacker přístup? Mnoho uživatelů totiž používalo internetové bankovnictví, takže s právy admina mohl číst všechny kritické soubory, a co je mnohem horší, klidně mohl simulovat přihlášení se do banky a spravovat bankovní účty cizích osob. Přišel si tímto způsobem na pěkný balík peněz, který ukradl jednomu "podnikateli" z nedalekého města. Odposlechem jeho komunikace a prohlížením souborů na jeho disku zjistil, že obchoduje s lehkými topnými oleji, což je již mnoho let známá kauza. Tento "podnikatel" používal internetové bankovnictví a Erik důsledným sledováním jeho komunikace a nasazením zachytávačů kláves brzy získal všechny potřebné informace, které byly nutné pro přihlášení se do banky jeho jménem. Co zjistil ho šokovalo. Bylo to neuvěřitelných 850 milionů korun na běžném účtu toho "podnikatele." První co ho pochopitelně napadlo byl převod několika milionů na svůj účet. Napadlo by vás snad něco jiného? Bylo by to vlastně legální, protože když zloděj okrade zloděje, nikdo se nic nemusí dozvědět. Ale jak to udělat co nejvíce anonymně? To je otázka. Jedno je ale jisté. Hacker jejich peníze chtěl. Problém je v tom, že elektronické peníze se nadají z banky ukrást, ale zase jenom jako nějaké data převést jinam. K tomu tedy potřebuje zřídit si anonymní účet nebo využít nějakou nastraženou osobu, jako tzv. bílého koně. "To není špatný nápad", řekl si Erik v okamžiku, když dopil třetí Budvar. Všude na ulicích potkává různé somráky, kteří žebrají nějakou tu korunu. Náš hacker se jednoho dne rozhodl pro radikální řešení. Na hlavním nádraží si vyhlédl jednoho somrujícího bezdomovce a pozval ho na oběd do restaurace. Tady při obědě a dobrém pití ho začal přesvědčovat, aby si v bance zřídil bankovní účet. Občanský průkaz měl, takže nic by tomu nemělo bránit. Bezdomovec po několika pivech a panácích souhlasil, navíc Erik mu dal i několik tisíc korun, které si bezdomovec klidně mohl nechat nebo uložit na jeho nový účet, který si bez váhání vytvořil v nejbližší bance. Důležité je, že se s tímto pouličním trhanem vidí Erik poprvé v životě, takže o sobě vůbec nic nevědí. Ovšem Erik se od něho dozvěděl nejen číslo účtu, ale také všechny potřebné údaje pro jeho spravování přes telefon a internet, což je služba, kterou si na popud hackera nechal somrák také zřídit. Bezdomovec, který za zřízení účtu dostal tři tisíce korun byl velmi spokojen a klidně Erikovi přenechal veškerou dokumentaci ke "svému" nově zřízenému účtu. Jediným problémem byl podpisový vzor. Tento oříšek ještě bude muset vyřešit. Téměř beze slova se s bezdomovcem rozloučí a jde domů převést peníze. Připojí se přes hacknutý wi-fi účet do internetu pomocí notebooku z lesa, asi dvacet kilometrů od svého bydliště. Napojí se na hacknutý bankovní účet "podnikatele" a bez problému převede jeden milion korun na účet bezdomovce. Samozřejmě by se mohl pokus převést více, ale nezná bezpečností opatření v bance, takže převod třeba dvaceti milionů by mohl vyvolat podezření. Milion zase není tolik že? J Za několik dní se ze stejného místa v lese připojí na účet již několikrát zmiňovaného bezdomovce a ověří převod peněz. V pořádku! Jak teď ale dostat peníze z banky? Milion by měli vydat snad na počkání, ale musí se to ověřit. Zajde do banky a přímo se zeptá jedné starší bankovní úřednice, jestli je možné na počkání získat z účtu jeden milion korun. Úřednice odpověděla, že to záleží na hotovosti, kterou má právě banka k dispozici. Jinak druhý den je to jisté. Hmm, řekl Erik a odešel z banky. Hacker si ovšem v tuhle chvíli uvědomil, že udělal velkou chybu. Bez občanského průkazu toho bezdomovce mu peníze nikdo nevydá. Vydal se proto hledat somráka na hlavní nádraží. Po několika dotazech a odpovědích od jiným somráků ho konečně našel v nádražní restauraci, kde popíjel pivo. Zeptal se ho, jestli nechce hned teď sto tisíc korun. Bezdomovec si v první chvíli myslel, že si dělá z něho srandu, ale asi si řekl, že za pokus to stojí. Došel do banky a vyžádal si ze svého účtu jeden milion korun. Kupodivu mu banka vyhověla na počkání a bezdomovec celý roztřesený si nese v kapse dvě stě pětitisícovek. Erik na něho čekal před bankou a hned k němu přistoupil. Ten se ovšem začal tvářit poněkud jinak, než hacker očekával. Začal dělat obstrukce. To prosně jinak řečeno, chtěl to rozdělit na polovinu. Erikovi nic jiného nezbývalo, protože několik dalších nádražních kumpánů číhalo nedaleko. Erik si tedy vzal půl milionu a zmizel v davu. Za několik dní se na nádraží dozvěděl, že z bezdomovce již není bezdomovec, ale údajně bydlí v nějakém levnějším hotelu. Tak alespoň udělal hacker dobrý skutek J

Za několik dní se opět připojí na bankovní účet podnikatele s lehkými topnými oleji a zjistí situaci na jeho účtu. Tam již částka překročila jednu miliardu korun. Jde to opravdu rychle. Asi to bude dost výnosný. Možná si ani nevšiml, že mu z účtu zmizel jeden meloun. Aby získal více peněz, musí vymyslet něco jiného. Převést nyní peníze opět na účet bezdomovce by bylo hloupé. Je jasné, že ten bude svůj účet již kontrolovat bez hackerova popudu.

Hacker vyšel jednoho dne z hospody a zamířil si to temnou ulicí domů. Když v tom náhle uviděl skupinku několika lidí, kteří se spolu bijí jako o život. Erik se raději schoval za nedaleký blok domů a sledoval bitku ze zálohy. Po jejím skončení se vydal na místo činu a na zemi objevil velkou peněženku. Nezaváhal ani minutu a peněženku sebral a rychle zmizel z místa činu. Doma prozkoumal její obsah. Objevil tam skutečný poklad. Kromě několika stovek tam byl občanský průkaz a další osobní doklady včetně rodného listu. Kupodivu osoba, ktará byla na zalisované fotce na občance byla až neskutečně podobná Erikovi. Hned ho napadla dábalská myšlenka. Druhý den jde do banky a zřídí si na falešnou občanku a rodný list bankovní účet. Ještě ten den na něho převede padesát milionů korun. V jiné bance vznese dotaz, jak dlouho trvá vydání padesáti milionů v hotovosti. Bohužel to nebude na počkání, ale musí se o to žádat. Nevadí, za to riziko to stojí. Úřednice v bance si vyžádá číslo telefonu, na který mu zavolají, až budou peníze k dispozici. Naštěstí měl Erik dva dny starou předplacenou kartu v mobilním telefonu, takže jí ještě nikde nepoužil a nelze její číslo spojovat z jeho osobou. Za tři dny mu zazvoní mobil právě v okamžiku, kdy maže výhybky ekologickým mazivem. Peníze jsou připraveny. Protože pracuje až do šesti hodin večer, musí nechat návštěvu banky na druhý den. Stejně to nechvátá, peníze mu nikdo neukradne, pokud právě jeho pobočku nepřepadnou rusky mluvící maskovaní lupiči, jak se v Česku stává pravidlem. Druhý den má naštěstí volno, takže v deset hodin vyráží do banky. Pochopitelně má trochu obavy a před přistoupením k přepážce kontroluje pohledem okolí jestli již na něho nečekají policisté v civilu. Bylo to ale velmi nepravděpodobné, protože vše proběhlo rychle a něž se ex-bolševický policejní moloch rozhýbe, bude mít prachy v kapse, v tomto případě by asi byla kapsa malá J

Instinktivně usoudil, že vzduch je čistý a sedl si k nejbližší přepážce. "Přišel jsem si pro padesát milionů korun." Řekl Erik klidně a ukázal občanský průkaz. "To musíte jít k okínku" řekla úřednice. Hacker vstal a šel k okýnku. Tentokrát ho kupodivu neobsluhovala úřednice, ale mladý úředník. Přesto ale vše proběhlo hladce a navíc mu přidělili ochranku, která ho doprovodila až před banku. Pak již Erik s padesáti melouny v kapse zmizel v davu. Pro jistotu měl celou dobu na hlavě čepici s kšiltem, která mu částečně maskovala tvář, takže kamery mu "neviděly" přímo do tváře. Může se to hodit.

Život na vysoké noze

 

Ono mít padesát melounů v kapse je docela příjemný a navíc když okradete jiného zloděje, nemusíte mít ani výčitky svědomí. Erik ovšem nechtěl zbytečně provokovat okolí a snažil se chodit do práce pokud možno pravidelně. Samozřejmě by mu vyhovovalo, kdyby ho propustili pro nadbytečnost, ale to bohužel nehrozilo, protože měl velkou protekci. Ono je to těžké najednou totálně změnit život, přestat chodit do práce, koupit si luxusní vůz, byt a odjet na luxusní dovolenou. Kromě závisti tím v lidech probudíte i zvědavost "jak je to možný a kde na to bere?" Snažil se proto žít normálně, pouze si více dopřával placeného sexu, který mu tolik chyběl. Vůbec jeho sexuální život byl omezen pouze na masturbaci před monitorem svého počítače, který měl plný různých ukázek z porno filmů. Ne, že by nikdy neměl žádné děvče, ba právě naopak. Dokonce měl i jednu trochu vážnější známost z jednou komediantkou, která se snad narodila pouze pro pouťový kolotoč. Erik s ní chodil asi dva roky a pak si zcela nečekaně našla jiného přítele. Později Erik zjistil, že její nový milenec měl již v té době rakovinu mozku a lékaři mu předpovídali pouze několik měsíců života. To jí velmi vyhovovalo. On měl totiž byt a auto, takže kdyby si jí vzal, všechno by jí zůstalo. Svatba se sice konala, ale k její smůle manžel zemřel až ve 45 letech, což bylo dvacet let po jejich svatbě. Ona když zjistila, že boj z rakovinou možná vyhraje, opustila ho a dále žila svým komediantským životem, kterému chyběl snad jenom ten kolotoč. Ale zpět k Erikovi a jeho sexuálnímu životu. Ten teď chtěl změnit. Ovšem hledat si tzv. vážnou známost na to neměl především psychicky, a také málo která femina by chtěla koktavého. I když je pravda, že ve svém okolí znal mnoho takto postižených, kteří byli šťastně ženatí. Možná měl jenom chybné předsudky. Přesto si všiml, že mnoho žen mu nikdy nechtělo tykat, i když jim to Erik nabízel. No ale on měl svůj vnitřní uzavřený život a štěstí nehledal v druhých lidech, ale spíše v přírodě a samozřejmě v počítačích a hackingu. Ten mu dodával ztracené sebevědomí, které ho opustilo někdy v hlubokém mládí. Teď je mu již padesát let a sebevědomí stále nemůže najít. Možná za to může jeho despotický otec, který ho již od malička držel zcela nepřirozeně zkrátka a v podstatě mu nedal žádnou svobodu. Byl to prostě klasický totaliťák, který nakonec také byl v bývalé KSČ a tuto stranu a její ideologii měl raději než vlastní rodinu. Erik se snažil jeho vlivu zbavit ale stále se to nedařilo. Bydlel totiž i v padesáti letech stále s rodiči pod jednou střechou. Již se několikrát pokoušel vymanit se z jeho negativního vlivu, ale vždy když měl možnost získat vlastní bydlení couvnul a raději stále bydlel u rodičů. Neměl se nakonec špatně, jeho matka mu podstrojovala a vařila samé dobroty. Každé ráno když vstával do práce s ním vstávala, připravila mu snídani, doprovodila ho dokonce až ke dveřím, a aby se nezdržoval tak za ním i zamkla dveře včetně venkovních vrátek. Dělala to i v zimě a běhala k vrátkům i v pyžamu. Pak je samozřejmě těžké opustit takový život a vrhnout se do neznáma. Přesto Erik nebyl pochopitelně šťastný. Snažil se především se svým otcem vyvolávat hádky, aby měl důvod odejít z domu. K hádce s ním stačilo opravdu málo, protože jeho otec ho nenáviděl od okamžiku kdy se narodil a zjistil, že má jeho syn hnědé oči a ne modré jako on. Jinak řečeno byl Erik po matce. Jak málo stačí k vyvolání nenávisti k vlastnímu dítěti co? V tomto prostředí Erik vyrůstal, a to že pouze koktal a úplně se nezbláznil byl malý zázrak. Možná si někde uvnitř vybudoval blok, který ho ochraňoval. Při životě ho možná udržela jeho matka, která si na něm páchaných křivd uvědomovala, ale neměla odvahu postavit se svému manželovi. Možná také proto se chovala jak se chovala a snažila se tím ulevit svému svědomí, že nic pro ochranu svého syna neudělala. Jak se tedy žije na vysoké noze? Především to byly pravidelné návštěvy erotických a nočních klubů, kde si hacker užíval do sytosti. Ovšem jednoho dne to přišlo. Sedl si k televizi a pustil pravidelné večerní zpravodajství. Jako hlavní událost odvysílala televize zprávu, že byla zatčena skupina lidí, kteří obchodovali s lehkými topnými oleji. Předběžná škoda z jejich "podnikatelské" činnosti se odhaduje jenom na daňových únicích asi dvě miliardy korun. Erika lehce zamrazilo v zádech. Uvědomil si, že policie začne prověřovat všechny finanční toky z účtu zatčených lidí a byl si jistý, že ten, ze kterého ukradl padesát milionu mezi nimi určitě bude. Rozhodl se to prověřit. Vzal notebook a vyrazil do terénu. Teď si musí dat záležet, aby byl co nejvíce anonymní. To ale nebude problém, protože špatně zabezpečené wi-fi sítě jsou jeho věrným pracovním nástrojem. Vzal svůj batoh na notebook a sedl na svoje galuskové kolo. Odjel asi kilometr na město, kde rozbalil svoje nádobíčko. Je to wi-fi plechovka, krátký koaxiál, několik redukcí a pigtail. Z důvodu lepší stability má na plechovce připájen kousek kuprexu, takže plechovka dobře sedí na zemi a lze jí tak lépe směrovat na přístupový bod, na která se chce připojit. Vše již má v notebooku nastaveno, což MAC adresa, IP adresa, maska podsítě a nakonec také výchozí brána, aby jeho počítač věděl kudy vede cesta ven. Spustil prohlížeč a přes hacknutý wi-fi účet nějakého poctivce se připojil na webové stránky jedné komerční banky. Zadal přihlašovací údaje a k jeho velkému překvapení zatím účet nikdo nezablokoval. V tom okamžiku dostal ďábelský nápad. Protože bezdomovec ho okradl, pokusil se převést na jeho účet půl miliardy korun. Systém odpověděl že převod se uskutečnil, ale moc tomu nevěřil. V duchu se pousmál, že několika kliknutími myši udělal z bezdomovce jednoho z nejbohatších Čechů.

Teď by ovšem velmi rád věděl, jestli se prachy na jeho konto skutečně dostaly. Zajede tedy opět na nádraží a vyhledá bezdomovce. Ten již všechny svoje prachy prolil hrdlem společně se svými kumpány a opět somroval na starých místech. Když uviděl Erika, hned k němu přiběhl. "Co novýho" ptá se špinavý somrák. "Chceš Dvě stě padesát milionů korun?" Zeptal se Erik. Za normální situace by ho považoval za blázna, ale po zkušenosti s jedním milionem již tomu dokonce i věří. Hned se vydají do parku prověřit přes internet stav bezdomovcova konta. Samozřejmě opět musí použít nějaký anonymní přístup k síti, což ve velkém městě není vůbec problém. Nedaleko je restaurace s free wi-fi připojením, takže zaměří pozornost na její okolí. Připojit se přímo z restaurace by bylo riskantní, protože někteří lidé mají sakra dobrou paměť na tváře. Naštěstí nedaleko této hospody je malý parčík s lavičkami, takže stačí namířit anténu na tuto hospodu. Nejdříve zkusil sílu signálu Netstumblerem a zjistil, že to není žádná sláva. Přesto ale jeho zkušenost mu prozradila, že připojení fungovat bude. Tak se také stalo. Po prozkoumání bezdomovcova konta oba s úžasem zjistili, že půl miliardy korun je na svém místě. Nádražní somrák bez váhání vyrazil do banky. "Počkej" chtěl ho varovat Erik. Vše bylo marné. Jako smyslů zbavený vešel do banky a sedl k nejbližší přepážce. Erik vše sledoval z předsálí banky a byl si téměř jist, že budou problémy. Úřednice někam telefonovala a za malý okamžik zastavilo před bankou policejní auto, ze kterého vystoupili dva po zuby ozbrojení policisté a několik dalších osob v civilu. Úřednice na ně pokynula rukou a ti bez váhání obstoupili chudáka bez vlastní střechy nad hlavou. Erik neváhal ani vteřinu a zmizel v davu velkoměsta. V podvědomí tušil, že ho budou hledat. Náhle ho napadlo celé dění v bance sledovat. Sedl si proto na zahrádku nedaleké restaurace a objednal třetinku Budvaru za sto korun. Portál banky měl jako na dlani, takže by vycházející policisty určitě nepřehlédl. Jenže před bankou se začaly dít věci. Asi někdo zavolal do televize, která přijela před banku a začala vše natáčet. Za okamžik vyšli policajti i z jeho bezdomovcem z banky. Byla z toho pěkná mela a lidé se začali shromažďovat a zvědavě okukovat po zuby ozbrojené policajty. Dopije pivo, zaplatí a spěchá domů pustit si televizi. Již několik let ohraná úvodní znělka pravidelných večerních zpráv dnes Erikovi připadala příliš dlouhá, ale nakonec se přeci jenom dočkal očekávané zprávy, která zazněla jako otvírák celého večerního zpravodajství. Nikdo z reportérů nic netušil a úvodní šot skončil konstatováním, že "další podrobnosti o této události v bance pro vás zjišťujeme." Erik si dobře uvědomoval, že složitou sítí bankovního propojení se nakonec všemocná policie dopracuje až k "jeho" bankovním účtům, bude se šťourat v počítačových záznamech, ale stejně nic nezjistí. Jediná slabina je zatčený bezdomovec, který by mohl Erika identifikovat. Je jasné, že se bude bránit a vinu házet na "neznámého" cizího může, který mu všechno zařídil. Policie bude chtít znát jeho popis a ten debil může mít výbornou fotografickou paměť a ještě by ho mohl nakreslit. "Sakra" zaklel hacker nahlas. Přesto nechtěl panikařit a první co ho napadlo byla jednoduchá myšlenka. Změnit vzhled. Jednoduše se tedy přestal holit a stříhat vlasy. Měl s tím pochopitelně především doma problémy, kde ho otec ještě více nenáviděl. Už jenom pohled na něho byl úděsný že? Neoholený, dlouhé vlasy no prostě netvor. No to je věc názoru, někomu se třeba jeho vizáž může líbit. Kdyby to byla třeba jeho přítelkyně, tak si může každý políbit prdel, hlavně když se líbí jí. Jenže to nehrozilo, protože Erik žádnou přítelkyni neměl a ani nehrozilo, že by nějakou v nejbližší době ulovil. Vlastně se o to ani příliš nesnažil. Ne, že by nikdy žádnou dívku neměl. Ale je fakt, že už asi 20 let nesouložil. Dnes je mu třicet a poslední pohlavní styk měl někdy ve třiceti letech, a to byl ještě ožraný jak prase. Předtím ovšem měl relativně vážné známosti, ty ovšem neměly základ v nějakém rodinném vztahu, ale spíše se jednalo o určitou závislost na sexu s jednou osobou. První takto "vážná" známost mu nevyšla, protože jeho partnerka byla v jiným stavu s jiným, takže Erik toho pouze krátkodobě využil a užíval si nechráněného sexu se vším, co k tomu patří. Druhá známost byla ještě smutnější, protože holka, kterou si "nabalil" ho měla jako náhradu za ztracenou lásku. Chodil s ní dva roky a první rok spolu vůbec nesouložili, ale dělali si to navzájem rukama. Pak se něco v ní zlomilo a najednou chtěla souložit jako o závod a ještě bez ochrany. To ovšem Erika zaskočilo a oprávněně v tom viděl nějaký podvod. Podvod to ovšem nebyl, jednalo se pouze o výkyvy nálad osmnáctileté holky, která nevěděla co chce. Ale zpět k současnosti, což jsou jeho problémy se zákonem. Co se vlastně stalo za jeho zády při výslechu bezdomovce? Ten byl převezen na služebnu a umístněn v cele předběžného zadržení. Protože neměl žádné doklady byl vyslýchán poněkud podivným způsobem. Nejdříve byl pochopitelně zmlácen, což je standardem nejenom v české policii. Má to svoje výhody, protože bezdomovec a navíc bez totožnosti je ideálním terčem pro násilí. Ten stále pravdivě tvrdil, že byl oklamán a vlákán do pasti nějakým neznámým mužem. Nakonec mu museli uvěřit a uznali, že byl zneužit nějakým podvodníkem. Snažili se z něho dostat jeho popis, což se dařilo, ale jednoho dne udělali velkou chybu. Po každém výslechu ho preventivně zmlátili, ale jednou to přehnali. Pravděpodobně po silných kopancích u něho došlo ke krvácení do mozku a ráno byl nalezen v cele mrtev. Oficiální verze policie byla ta, že v cele došlo k náhlému úmrtí zadrženého. Ve skutečnosti ovšem byl zabit již při výslechu, kdy byl umlácen k smrti. Již mrtví byl přenesen do cely, kde pak policie ráno sehrála komedii s jeho úmrtím. Protože neměl žádnou totožnost, nikdo nezahájil vyšetřování jeho vraždy a případ byl uzavřen jako "náhlé úmrtí." To mělo ovšem pro Erika jednu výhodu. Již ho nemohl nikdo identifikovat. To ovšem hacker nevěděl, proto žil neustále ve strachu. Policie sice hledala stopy i v počítačových záznamech, ale ty je zavedly k nevinným lidem, kteří tak byli falešně obviňováni z počítačové kriminality. Všichni poskytovatelé internetu tak byli nuceni začít používat wep, aby tím zamezili zneužívání přístupu v celosvětové síti neautorizovaným uživatelům. To má samozřejmě mnoho výhod, protože se tím mnohem lépe lokalizuje příslušný zločinec, který zneužije internetové konektivity k páchání trestné činnosti. Erik pochopitelně změnu v přístupových bodech okamžitě zjistil, takže byl nějaký čas nucen používat pouze svoje legální placené připojení. Ovšem jako vnitřní účastník sítě si musí dávat hodně velký pozor, protože jeho identifikace je mnohem lehčí, a to nejenom pro policii. Přestože bude používat cizí Etherealem zachycené a naklonované MAC adresy, může být identifikován mnohem snadněji, nejenom proto, že se okruh potencionálních hackerů zmenšil. Toho si byl moc dobře vědom, proto se rozhodl na některém jiném AP prolomit WEP. Administrátoři naštěstí nasadili pro začátek pouze 64 bitové šifrování, takže by to pro Erika jeho Airsnort neměl být problém. Stačí zachytit tímto programem alespoň půl milionu paketů a magický řetězec má v kapse. Pak opět může na nějakého obětního z řad legálních uživatelů sítě sítí zkoumat bankovní účty českým tunelářům většinou z řad voličů ODS.

Chytřejší než všichni okolo

 

V době, kdy Erik začal pracovat v metru fungovala většina počítačových aplikací používaných v metru nad již zastaralým operačním systémem DOS. A to buď MS DOS od Microsoftu nebo konkurenční PC DOS od Velké Modré neboli IBM. Ještě v době, kdy se Billova firma za tento diskový operační systém styděla, Velká modrá se snažila ho ještě zdokonalovat. Byla to ovšem slepá větev vývoje softwaru pro osobní počítače třídy PC. Když IBM definitivně opustila vývoj operačních systémů pro osobní počítače, měl již Microsoft v tomto oboru velký náskok před konkurencí a v podstatě se staly jeho Windows standardem a kdo je neměl, jako by neexistoval. I do metra se postupně tento grafický operační systém prosazoval a v polovině roku 2006 úplně vytlačil zastaralý DOS. Jenže největším problémem byly lidé, kteří tyto počítače měli ovládat. I ve stanici kde Erik pracoval se to jednoho dne stalo. Vedoucí tzv. Místního informačního systému, který si ještě nedávno dodělával maturitu přivezl nový počítač s krásným LCD monitorem, který měl nahradit ten starý se systémem DOS. A to byl právě problém. Přestože se může zdát, že ovládání počítače pomocí myši je snazší, pro někoho to představuje obrovský problém. Snad jenom malá historka vám přiblíží, jaký problém pro někoho představuje počítačová myš. Jeden pracovník, který ještě nikdy ve své ruce nesvíral počítačového hlodavce řešil problém co s optickou myší, která se při pohybu po stole dostane na jeho okraj. Pořád nechápal, že může klidně myš zvednout několik centimetrů nad stůl a tím ji posunout. Nechci ze sebe dělat nějakého genia, ale tohle mě napadlo hned první den, kdy jsem myší ovládal dnes již nepoužívané Windows 3.1. Je jenom divný, že to nechápal chlap a ne ženská. V opačném případě by je jednalo o standardní reakci "slabšího pohlaví." Asi skutečně bude platit známá pravda, že "výjimka potvrzuje pravidlo." Největší srandu ovšem z toho měli páni dispečeři. V této stanici totiž sloužili pouze muži, protože se jednalo o velkou stanici metra s mnoha kolejemi, takže jen velmi málo žen by zde bylo schopno pracovat. Navíc služba v podobné stanici vyžaduje dlouhodobě stabilní nervovou soustavu, což v případě žen je dost problém. Jedná se hlavně o jejich výkyvy nálad v době menstruace nebo přechodu u starších žen. Některé feministky se sice proti tomu postavily, ale musely uznat, že na to prostě nemají. Dokonce některé chtěly pracovat i jako strojvedoucí metra, ale po návštěvě jeho stanoviště od tohoto úmyslu ustoupily a jako důvod uvedly "není tam záchod." Ale zpět ke škodolibým pánům dispečerům. Ti se pochopitelně jako vedoucí směny v každé stanici metra chovali k ostatním zaměstnancům nadřazeně, a to nejen proto, že někteří z nich měli vysokoškolské vzdělání. Pochopitelně chtěli poučovat Erika, a to včetně toho, jak má používat počítačovou myš. Brzo ovšem zjistili, že Erik toho umí ještě méně, než předpokládali, což někteří z nich brali s velkým a širokým úsměvem. Netušili ovšem, že Erik ze sebe dělá hlupáka úmyslně. Nakonec by to odpovídalo, protože nemá ani maturitu. Vůbec nejhorší v tomto poučování byl jeden dispečer, který studoval několik let vysokou školu Teologickou, a proto dostal přezdívku "Abé Fária." Ovšem knězem se nestal, protože se zamiloval na škole do jedné jeptišky a byly z toho tři děti. I tak může skončit velké víra v Boha. Erika tohle poučování hrozně rozčilovalo, a proto se rozhodl jim ukázat zač je toho loket. Z počítače byl přístup i na internet, ale systém vyžadoval zadání uživatelského jména a hesla. Pochopitelně, že páni dispečeři do sítě sítí přístup měli, ovšem nechtěli se o něj podělit s ostatními. Navíc každý dispečer měl svoje uživatelské jméno a heslo, takže anonymita při výstupu z intranetu do internetu neexistovala. Ale jak pro koho že? J Výhodou bylo, že systém Windows XP byl v kanceláři nastaven tak, že každý kdo ho používal měl administrátorská práva. Nikdo totiž nepočítal s tím, že by to někdo věděl a dokonce toho zneužil. Ovšem to neznali Erika. Ten si kdysi z internetu stáhnul zachytávač kláves, který ovšem pracoval pouze pod Windows NT a Erik tehdy používal pouze Windows 98. Proto program na disketě uložil někom do archivu a víc se o něj nezajímal. Teď ovšem přišla jeho chvíle. Windows XP je totiž pokračovatelem NT, takže vše bude fungovat. Jednoho dne, kdy měl jít sepisovat nákladní vozy zasunul disketu do mechaniky a spustil instalační program. Ten mu poté nabídnul jméno souboru, do kterého se budou ukádat zachycené znaky. Zvolil si nějaký nepoužívaný maskovací systémový název a soubor uložil také do systémového adresáře, což je většinou C:/windows. Pak by jenom přišel a do políčka "spustit" napsal jeho název. Důležité bylo také nastavit množství zachycených dat. Kdyby totiž odkliknul myší standardně nabízené hodnoty, program by zachytával všechno a zvětšoval by se do obrovských rozměrů. Erik proto nastavil pouze údery na klávesnici, protože při práci s Windows se používá jen minimálně, především při zadávání jmen a hesel J Za několik dní to přišlo. Zase šel sepisovat vozy a nenápadně spustil svůj soubor. Byl dost velký, a proto ho raději uložil na připravenou disketu v mechanice. Doma bude na jeho analýzu času dost. Ještě předtím než odešel odinstaloval zachytávač, aby tím smazal všechny stopy. Je sice pravda, že některé odinstalační programy nesmažou všechno, ale zatím to musí stačit. Později se pokusí smazat i prázdné adresáře a všechny nepoužívané záznamy v registrech, které nějak souvisejí s odinstalovaným zachytávačem kláves. Když se konečně vrátil z nenáviděné práce, za kterou byl ovšem velmi dobře placen pustil se do analyzování zachyceného souboru. Pomocí funkce vyhledávání velmi brzy zjistil uživatelská jména a hesla všech uživatelů, což byli výhradně dispečeři. Vybral si jednoho, který ho soustavně "šikanoval." No šikanoval pokaždé, když se z reproduktorů ozval zvuk "kritická chyba" dostal zezadu pohlavek podobně jako Rath od Macka. Nebyla to sice taková rána, ale Erika to hrozně rozčilovalo. Dispečerovi, který se takto k němu choval nebylo ještě ani čtyřicet let a Erikovi již bylo padesát. Sice se tomu smál, ale uvnitř to v něm vřelo. Proto si ho vybral za svojí oběť. Tento dispečer byl známý svým kritickým postojem ke všem svým nadřízeným včetně chování k nim. Proto se jednoho dne rozhodl se mu pomstít. Odešle z jeho účtu na počítači v dopravní kanceláři poplašný email, že na hlavní trati je umístněna bomba, který pod projíždějícím rychlíkem vybuchne. Je to sice dost drsný vtip, ale on si to zaslouží. Důležité bylo, že Erik zde měl pověst jako "nejhloupější" uživatel počítače, který neumí ani zacházet s myší a bylo mu doporučováno navštívit nějaký základní kurz práce s Windows XP. To mu hrálo do karet. Bude totiž poslední, kterého bude někdo podezřívat. I kdyby totiž nějaký odborník zjistí stopy po nainstalovaném zachytávači, nebudou přeci podezřívat největšího počítačového BFU ne? Přesto se pojistil a ještě před odesláním poplašného emailu dokonale vyčistil nejenom registry od všech podezřelých záznamů, ale smazal i záznamy v textových souborech typu "ini." Jednoho dne přišel den "D." Když sloužil s tímto dispečerem v jedné směně připojil se nenápadně přes jeho uživatelské jméno a heslo na jedem free poštovní server a odeslal na kontaktní email policie informaci, že na hlavním koridoru je umístněna časovaná bomba. Když stisknul tlačítko "odeslat" polil ho po celém těle studený pod a na chvilku zapochyboval nad svým činem. Když se mu ovšem podařilo úspěšně smazat i záznam v prohlížeči, aniž by si toho kdokoli všimnul opět se uklidnil. Pak se zpět vrátil k soupisu soupravy metra a jeho odeslání do cetrální databáze. Dispečerovi ještě stačil oznámit, že vlak metra byl úspěšně odeslán. Ten informaci ověřel na dalším počítači, který měl na stole. "V pořádku" řekl pro Erika uklidňující informaci. Ten bezeslova opustil dopravní kancelář. Kupodivu téměř celá směna proběhla v klidu, až těsně před jejím skončením se z pravidelných zpráv dozvěděl "nečekanou" informaci, že provoz na hlavní trati musel být přerušen, protože "neznámý" anonym oznámil na policii, že na kolejích je bomba. Erik na nic nečekal a okamžitě po skončení pracovní doby odešel domů. Druhý den měl opět službu, takže se dozví další podrobnosti o jeho akci. Vzhledem ke konfiguraci drážní počítačové sítě se všechny počítače hlásí stejnou IP adresou, takže bude chvilku trvat, než se odhalí ten pravý. Ovšem k jeho velkému překvapení již druhý den v poledne navštívilo jejich stanici metra několik neznámých pánů a jedna žena. Začali se zajímat o to, kdo měl včera dopoledne službu. Ještě předtím zabavili inkriminovaný počítač, který si odnesli k dalšímu zkoumání. Erik si byl jistý, protože ve stanici měl pověst největšího počítačového neumětela, kterého ovšem dělal úmyslně. Pak si ovšem uvědomil, že na internetu má pověst přesně opačnou. Je známým hackerem, takže jestli policie zaměří pozornost tímto směrem mohlo by padnout podezření i na něho. V zápětí se ale opět uklidnil, protože se dozvěděl, že pan inženýr dispečer byl předvolán ma policii k výslechu ohledně anonymu o uložení bomby na kolejích. Ve stanici se již rozšířilo, že email byl odeslán z jeho účtu, takže je hlavním podezřelým. Jenže ten se bránil, že jde o nějaký omyl. Nakonec byl předvolán i Erik, protože pracoval v inkriminovaný den na počítači, ze kterého byl email odeslán. Bohužel pro Erika se karta obrátila proti němu. Neuvědomil si totiž, že čas odeslání vlaku do centrální databáze téměř souhlasí z časem, kdy byl odeslán email o umístnění bomby na kolejích. Navíc logy nelžou a vypovídají, že email byl skutečně odeslán z počítače, na kterém Erik pracoval. Smyčka kolem něho se začala nečekaně prudce utahovat. Prostě podcenil počítačové schopnosti svého okolí a navíc specialistka na počítačovou bezpečnost u policie objevila zásnam o nainstalovaném zachytávači kláves. Erik totiž pouze smazal adresáře, které se ovšem nechají speciálními programy obnovit. Ne, že by tohle Erik neznal, ale nějak to prostě podcenil. Navíc policie objevila i jeho hackercký web a poslala mu provokativní email, na který Erik odpověděl, protože se domníval, že komunikuje s nějakým dalším hackerem jako je on. Jenže to byl policista provokatér. Podle logů odeslaného mailu pak policie skutečně zjistila jeho totožnost. Při dalším jeho výslechu tohle na něho vytáhli, že není žádným počítačovým začátečníkem, ale zkušeným hackerem, který se nechal chytit jenom proto, že podcenil okolí. Po velkém nátlaku ze strany policie se nakonec blbec přiznal, i když policie měla jenom nepřímé důkazy. Tím skončila jeho kariéra u metra. Byl propuštěn pro hrubé porušení pracovní kázně bez nároku na odstupné a ještě si udělal pěknou ostudu. Jako kriminálníka ho navíc žádná seriozní firma nezaměstná.

Život na okraji společnosti

 

Za několik dostal pozvání k řediteli, který mu sdělil očekávanou výpověď za hrubé porušení pracovní kázně a navíc ho čeká soud za šíření poplašné zprávy. Do vazby ho naštěstí nevzali, protože nikdy předtím neměl žádné problémy se zákonem a nejen proto se dá předpokládat, že vyvázne z podmínkou. To bylo ovšem pouze z božné přání. Shodou nešťastných okolností se při pátrání po náloži na trati těžce zranil jeden policajt a při převozu do nemocnice zemřel. To vzedmulo v jejich řadách velkou nevoli a požadovali tvrdý trest pro autora této poplašné zprávy. Prostě z něho chtěli právem udělat exemplární případ a odstrašit tak ostatní pachatele šíření poplašných zpráv. Erik měl o čem přemýšlet, protože jako nezaměstnaný na to bude mít dostatek času. Celé hodiny trávil sám ve svém jednopokojovém bytě společně s rodiči. Ti sice byli již starší ročník, ale stále dostatečně aktivní, aby zastali veškerou práci okolo baráku. Erik se po tomto incidentu nějak uzavřel do sebe a trávil většinu času bezvýsledným brouzdáním po celosvětové síti. Tato samota se musela projevit na jeho psychice, což se také začalo projevovat. Přišli na něho těžké deprese. Erik nevěděl, že se tato nemoc nechá léčit a nechal se jí plně ovládnout. Jak deprese pomalu ovládala jeho mozek, rozhodl se, že žádný soud nebude, protože spáchá sebevraždu, a to způsobem, aby nikdo nikdy nenašel jeho tělo. Jenže jak pomalu promýšlel způsob sebevraždy, nemohl nalézt takový způsob. Který by mu vyhovoval. Nakonec se rozhodl k razantnímu řešení. Když zemřít, tak ať to vědí všichni.

---------------------

Konec

Celý příběh je vymyšlen a jakákoli podobnost je čistě náhodná.




TOPlist